Dne 26. února 1864 se ve východním (později zbořeném) křídle pacovského zámku narodil jeden ze zakladatelů moderní české lyriky – Antonín Sova. Vyrůstal ve skromných poměrech rodiny učitele Jana Sovy, který malému Antonínovi vštěpoval lásku k vlasti a hudbě. Pacovsko a Lukavecko byly místy Sovova dětství i dospívání a návratů. Zdejší krajina se stala inspirací pro básníka – lyrika milostného i krajináře. Od časopiseckého debutu ze začátku osmdesátých let 19. století zasahoval Sova do českého literárního dění až do svého skonu v roce 1928. Dokázal vytvořit sbírky, které čtenáři hodnotili jako podstatné tvůrčí činy jak koncem 19. století, tak ve dvacátých letech století následujícího, kdy se prosazovala už generace básníků, jejíž pohled na svět se značně lišil od pohledu předcházejících generací. V níže podaném stručném přehledu tvorby Antonína Sovy nelze ani vyjmenovat všechny básnické sbírky a skladby, prózu ponecháváme stranou úplně.
Knižní prvotina Antonína Sovy – Realistické sloky (1890) – senzitivně reaguje na sociální jevy tehdejší doby. Druhá kniha – Květy intimních nálad (1891) – je vřelým lyrickým vyznáním lásky k člověku i přírodě a třetí, dodnes vysoce ceněná impresionistická sbírka – Z mého kraje (1892) – je věnovaná rodnému Pacovsku, jeho lidem i krajině. Pak následovala trojice symbolistických sbírek Soucit i vzdor (1894), Zlomená duše (1896)a Vybouřené smutky (1897). V nich se nejvíce projevil Sovův radikalismus. Kompenzaci této vrcholně společensky angažované lyriky byla pak sbírka Ještě jednou se vrátíme s oddílem Údolí Nového Království (1900). Nejkrásnější verše milostné nalezneme ve sbírce Lyrika lásky a života (1907). Ještě před první světovou válkou došlo u Sovy k určité vnitřní změně, básník hledal nové východisko v sepětí osobnosti s vesmírným řádem. Zvláště patrné je to ve sbírce Žně (1913). V posledních válečných dnech vyšly verše upřímné vlastenecké lyriky, Zpěvy domova (1918).
Závěrečná etapa Sovovy tvorby je velkým osobním vítězstvím nemocného člověka nad nepřízní osudu. V Básníkově jaru (1921) se znovu vrací k prostému melodickému verši, kterým opěvuje přírodu, svůj rodný kraj i pozemské dary života. Po dlouholetém odloučení v Praze pobýval ochrnutý básník v letních měsících ve „svém“ Pacově na pozvání starosty Karla Kopala. A právě tady se mu dostávalo nejupřímnějších uvítání a přátelské péče. Začal tu psát i svojí poslední sbírku, Drsnou lásku (1927). Bylo to konečné poselství kraji i lidem. V Pacově se „uzavřel kruh“ Sovova života 16. srpna 1928.
Život a dílo básníka Antonína Sovy přístupnou formou představuje expozice v městském muzeu nesoucím umělcovo jméno. Stálá výstava s originálními exponáty se těší zájmu ctitelů Sovova díla, zároveň je cílem školních výprav a kulturní veřejnosti. Neobyčejnou Sovovu pouť životem osobním i uměleckým poutavě přibližuje promítaný dokumentární film. Muzeum za podpory města Pacova rovněž vydalo několik básnických sbírek.
Antonína Sovu připomíná v jeho rodném městě pomník na prostranství před pacovským zámkem, pamětní deska na úmrtním domě v Sovově ulici i pomník v Sovově parku, v němž je uložen básníkův popel. Sovovskou expozici lze zhlédnout též v Památníku Antonína Sovy v půvabném altánu Hříbek v Lukavci.
Antonín Sova
Partie ze Stražiště (ze sbírky Z mého kraje)
Ten vrch pln lískoví! Sem cestu klestí
si pozdní slunce, ostruží kde zraje,
chumáče ořechů pod nohou chřestí,
s každého keře pavučí let vlaje
tu z divočiny lísek, osik, dubů.
Sem houštinami k hrotu nejvyššímu
jen ztěžka projdeš, s dřevěného srubu
zřít na kraj tichý, plný měkkých dýmů,
přes jedle vysoké u vrchu paty,
jak říčky, vsi a města jsou jen body,
skot zrnka vsypaná v kraj sluncem zlatý
a kapky rtutě rybníky a vody.
Antonín Sova
Ještě jednou se vrátíme… (ze sbírky Ještě jednou se vrátíme)
Ještě jednou se vrátíme zamyšlení, kde prudce
květ voněl, že svedl nás z cesty, když šeřivým stříbrem tekl
nad potoky večer, a ještě jednou se vrátíme,
kde píseň jsme slyšeli z oken, jež hleděla k zahradám zmlklým.
A ještě si vynajdem jednu stezku a jeden háj v horách
tak celý podzimem jasný, v tolika hýřících barvách,
po roztříštěných akordech echa budeme pátrat,
po tichém a pružném kroku, zda tajemné zanechal stopy.
Duše, do níž se zařízly vzpomínky, vyleje v trávu
tolik lyriky kanoucí v pryskyřičných krůpějích,
své větve vysoké, tmavé, vykoupá v podzimním slunci,
svůj štíhlý kmen protáhne šerem v míjící mraky; –
to všechno v jediné chvíli, na stezce zešeřené
a v hodinu západu, která tak sevře nebohé srdce.
Antonín Sova
Confiteor básníka (ze sbírky Lyrika lásky a života)
Vždy chtěj být nenáviděn víc než milován,
otřásán bouří víc, jež fenami se vzteká.
Na mísu pochytej krev ze sta svojich ran,
svědomí básníka, nechť vražedníky leká.
Však nevěř, řeknou-li, že pověřil je věk
a vkus neb morálka, neb cítění jich doby
ubít neb zamlčet, cos jinou řečí řek,
než byl jich ideál, jenž skvostné hostí hroby.
To radost vzalo by a trpkých smutků smích,
let vášni slov, vzmach růstu ztajenému.
Krev srdce pít dej protivníku svému,
když zabíjí tě chválou dávno uznaných
.Pomník básníka Antonína Sovy v Sovově parku (dříve Riegrovy sady) byl slavnostně odhalen v únoru 1934 u příležitosti 70. výročí Mistrova narození. Do pomníku byla uložena urna s básníkovým popelem. Prostá kamenná stéla byla vztyčena na návrh Ing. Jana Sovy, básníkova syna. Ing. Sova byl rovněž autorem návrhu podoby kovové desky na pomníku, která byla odlita v továrně Ing. Josefa Hradeckého v Pacově. Významově symbolický text „Kruh se uzavírá“ odkazuje na básnickou sbírku Antonína Sovy Drsná láska, která byla vydána jako poslední za umělcova života v roce 1927 a její druhý, závěrečný oddíl autor nazval právě „Kruh se uzavírá“ (snad i zvažoval pojmenovat takto celou knížku, ale od záměru ustoupil). Pomník a jeho nejbližší okolí se stalo pietním místem a cílem putování čtenářů Sovových básnických i prozaických děl.
Sovův pomník situovaný před objektem zámku v prostoru zvaném „Na valech“ je dílem akad. sochaře J. V. Duška z Tábora. Původně byl odhalen v nešťastném roce 1938 před bývalým sídlem Městského muzea v Hronově ulici čp. 273, odkud byl po 2. světové válce přemístěn na současné místo. Jeho zbudování se opíralo o souhru vedení města Pacova a dobrovolných muzejních pracovníků, z nichž připomeňme správce muzea Jana Zoubka a jednatele Přemysla Plačka. Na soklu je citován stále inspirativní závěr známé vlastenecké básně Antonína Sovy Zpěv domova ze sbírky Zpěvy domova vydané v posledním roce Velké války 1918: Věřím-li silnou domova věrou, a věřím-li v sebe, čeho bych měl se bát?
Připravili:
námět, texty Bc. Vlastimil Simota, grafika a foto Zdeněk Klika
(snímky byly pořízeny na počátku února 2021).