Mongolsko v Pacově …aneb Čingischán na návštěvě u sv. Václava – tak zní název výstavy fotografií Ing. Milana Štolby v zámecké kapli sv. Václava, která je veřejnosti přístupná od 4. července do 31. srpna 2020.
Mongolsko v Pacově
… aneb Čingischán na návštěvě u sv. Václava
4. července–31. srpna 2020 | Kaple sv. Václava
Otevírací doba:
- Úterý–pátek: 9–16 hodin
- Sobota: 10–16 hodin
- Neděle: 13–16 hodin
Vstup dle aktuálního provozu z Valů nebo vchodem z chodby v přízemí zámku.
Vstupné: 15 Kč děti od 6 let, studenti, návštěvníci s nárokem na slevu; 30 Kč dospělí
Většině z nás se pod pojmem Mongolsko vybaví jurty, koně a Čingischán, některým možná ještě kašmír a kumys. V letních měsících zavítá do výstavních prostor v interiéru bývalého klášterního kostela sv. Václava, obecně zvaného Kaple, návštěva z Dálného východu. Expozici obsadí několik desítek velkoformátových fotografií z Mongolska, které vám v obrazové zkratce přiblíží historii, současný život a přírodu této vzdálené země.
Pro Evropana je obtížné představit si mongolskou krajinu. Země, rozdělená do 20 regionů, zaujímá rozlohu dvaceti Českých republik. Když pomineme takové končiny jako Grónsko nebo Falklandy, je Mongolsko zemí s nejnižší hustotou obyvatel na čtvereční kilometr. Za situace, kdy více než polovina obyvatel země žije v hlavním městě a další v regionálních centrech, připadá na mongolský venkov hustota obyvatel méně než jeden člověk na km2. Pro představu, při stejné hustotě obyvatel, by v celém mikroregionu Pacovska žilo méně než 30 obyvatel.
Dříve narození si jistě pamatují na období, kdy spolupráce mezi našimi zeměmi byla velmi intenzivní. Naši geologové, chemici a strojaři jezdili velmi často budovat mongolský těžební a energetický průmysl. Na východ se vyváželo velké množství naší produkce. Starší Mongolové stále znají značky Baťa a Zetor, nicméně věhlas českých výrobků zde postupně zaniká pod náporem ostatní celosvětové produkce. Mnoho Mongolů vystudovalo odborné a vysoké školy v bývalém Československu a studují u nás i dnes. Firmy „našeho“ automobilového průmyslu si výrobu bez tisíců mongolských pracovníků neumí představit.
Pracoval jsem v Mongolsku pět let na podpoře zavádění nových digitálních technologií do výuky na mongolských odborných školách a učilištích. Měl jsem tak možnost projet celou ohromnou zemi a pracovat ve všech dvaceti regionech i v hlavním městě Ulánbátaru. Pomyslné počítadlo naježděných kilometrů by se zastavilo daleko za číslem sto tisíc. A jak uvidíte z fotografií, většina cest proběhla z našeho pohledu takzvaně „off road“. Asfaltových silnic je zde zatím jen několik páteřních, ostatní doprava probíhá po nezpevněných „komunikacích“, řekněme přesněji, volnou krajinou. Nezbytné pro takové cestování je mohutné terénní vozidlo vybavené dvěma náhradními koly, kanystry s vodou a pohonnými hmotami. Na většinu cest jsme měli s sebou i potřeby k táboření a trvanlivé potraviny. To pro případ, že by se nám nepodařilo dosáhnout pro ten den plánovaného cíle cesty. Mezi některými regionálními centry je nutné ujet otevřenou krajinou přes tři sta kilometrů po trávě nebo kamení. Takové trasy musí absolvovat i místní autobusová doprava. Místní takto jedou autobusem například ze západní části Mongolska do Ulánbátaru celé dva dny (včetně jízdy přes noc). V Ulánbátaru vyřídí své záležitosti a stejnou cestou se vrátí zpět. Je to akce na celý týden.
Příroda je v Mongolsku také zcela odlišná od našich Evropských zvyklostí. Sever Mongolska se přibližuje Sibiři. Znamená pro vás jezero Bajkal synonymum pro vzdálenou Sibiř? Tak Ulánbátar leží z pohledu tamních vzdáleností „kousek“ od Bajkalu. Proto jsou mongolské zimy dlouhé a velmi, velmi studené. Většinu dní v prosinci a lednu klesá teplota pod -35 °C. Zem zamrzá koncem září a ještě v dubnu se dají zamrzlé řeky přejíždět autem. Toto dlouhé období zámrazu přežijí jen některé nadmíru otužilé rostliny a stromy. Musí vydržet přes šest měsíců bez vody v hluboko promrzlé půdě. I z jehličnanů je to schopen přežít většinou jen sibiřský modřín, který jehličí na zimu shazuje, když předtím v září nádherně obarví krajinu všemi odstíny zlaté. Na vystavených fotografiích se před vámi otevřou i pohledy na zelené pláně a pastviny, nekonečné výhledy z cest v mongolských pouštích a úchvatné tvary a barvy horských masivů a kaňonů. Bylo obtížné vybrat z tisíců pohledů těch několik vystavených.
Mongolové jsou národ s dlouhou historií, který, jak známo, zavítal ve třináctém století poněkud neslavně i do našich končin. V původně kočovném a na pastevectví zcela zaměřeném národě dochází během posledních dvou, tří generací k dramatickým společensko-ekonomickým změnám. Právě při přejíždění mezi odlehlým venkovem a Ulánbátarem si člověk uvědomí rozsah změn v mongolském způsobu života, ke kterému došlo během několika desetiletí. Zatímco prarodiče žijí na venkově v jurtě se svými stády a ve zdánlivém nepohodlí, často vzdáleni den jízdy v koňském sedle od první osady, jejich vnoučata studují v Ulánbátaru obklopeni vším moderním, digitálním a virtuálním. A zejména mladší generace často řeší velká dilemata. Jak se uchytit v moderních trendech a moderních pracovních pozicích? Jak si přitom uchovat tradice a rodinné vztahy s rodiči a prarodiči, na kterých je celá mongolská společnost po staletí postavena? Do toho ještě působí vlivy a směsice respektovaných duchovních autorit lámaismu a šamanismu. Na výstavě najdete také řadu fotografií, které ukazují běžný i sváteční život Mongolů, jejich zvyky a tradice. Fotografie mnohdy vznikly jen díky osobním přátelstvím s mongolskými kolegy a dlouhodobému pobytu v této pozoruhodné zemi.
Srdečně vás zvu na obrazovou cestu po Mongolsku. Jsem rád, že mi Městské muzeum Antonína Sovy umožnilo vystavit tyto fotografie v mém „téměř rodném“ městě. Věřím, že situace s karanténou se nezhorší a bude možné vás přivítat ve výstavní síni v průběhu celého letošního léta a to od soboty 4. července. Dle původního plánu počítáme i s uspořádáním besedy a promítáním celé řady dalších fotografií, pokud to podmínky umožní. O termínu konání besedy vás budeme informovat.
Ing. Milan Štolba, www.photostolba.com